potrefena_husa

Černá velryba

Povím Vám, jaký trapas jsem měla, když jsem byla ještě pěkné mladé děvče. Bylo mi dvacet let a ani jsem nevěděla, že jsem pěkná. Ale asi jsem hezká byla. 59kg se mi sice zdálo moc, prsa čtyřky moc velká …

Moje kamarádky Žaneta a Marcela měly už dávno přítele, já…někoho a nikoho.

Stalo se to v létě. Vím to i přesně, kdy to bylo. 1.červen roku 1991, sobota. A pokud se pletu, tak se pletu… už na tom tolik nezáleží.

Díky inzerátu jsme se ocitly v Německu ve městě Marburg. Ono to nebylo jen díky inzerátu,  ani jsme se tam neocitly jen tak. Kodrcaly jsme se 12 hodin autobusem do Frankfurtu nad Mohanem a potom ještě hodinku vlakem. Cestou jsme si opakovaly německá slovíčka. Maximálně jsme daly do kupy 60 slov. Připadalo nám to děsně legrační.

Marcela křičela:

„Já vím, já si vzpomněla…Forelle je pstruh! Forelle, Forelle, Forelle….“

Pořád opakovala to slovo. Skoro jej zpívala a znělo to spíš italsky. Ale bylo nám to fuk, my byly přece hvězdy hvězd. Včera jsme se rozloučily s rodiči, zamávaly kamarádům a vydaly se jako správný a odvážný holky vydělávat peníze do Německa. Za 6 měsíců se vrátíme a koupíme si každá svůj vlastní byt 3+1 a všichni budou jen koukat…

Cestou od nádraží jsme ani moc nevnímaly atmosféru města.

Pořád jsme se smály:

„No to bude příšerný, když to nenajdeme! Kde budeme spát?“

„To bude děsný, co když to jsou úchyláci?“

„Co když nebudeme umět vařit německý jídla?“

„Co když tu nikde ani žádná restaurace Schwarzer Walfisch není.“

Ona tu však naštěstí byla a na nás čekali už dva muži a mluvili česky. Byli kamarádští. Ubytovali nás v podkrovním bytě nad restaurací. Ukázali na 2 madrace, které byly pro nás tři. Ten byt okupovalo dalších 5 lidí a měl jen 2 místnosti, ale nám se tu moc líbilo. Lednice byla plná vajec, jakési bílé párky a hlavně spousta neobvyklých chutí.

„Holky jezte co chcete. To se potom doplní. Večer bude oslava, jen tu není pivo. Tak která ho půjde koupit?“

 Žádná jsme jít nechtěla. Najednou nám už nepřišlo k smíchu, že umíme jen 60 slov.

„Holky, tak která? Je to přes ulici. Jogurti tam dělají grilovaný kuřata. Já to tedy napíšu na papír. Dám ti 50 marek, a ty za 10 koupíš pivo.“

„Tak jo, já půjdu. Unesu to?“

„On ti dá kabelu.“

„Kabelu?“

„Jo, tady ti všechno dají do kabele.“ Stále jsem se divila a ne tomu slovu kabela. Jsem přece z Brna a my tašky v Brně nenosíme.

„Fakt mi to dá do kabele?“

„Jo, a jestli chceš, já ti to tam připíšu.“

„Dobře, půjdu!“

„Klidně dělej hluchoněmou, tady je plné město hluchoněmých. Mají tu nějaké sanatorium či co.“

Přeběhla jsem ulici, mířím za vůní těch grilovaných kuřat. Prodavači uvnitř byli nádherní svalnatí a hlavně mladí. Zůstala jsem zkoprněle stát. Podala jsem jednomu lístek. Usmívali se. Nevěděla jsem kam s očima. Říkala jsem si: „Tak tady se mi asi bude líbit.“ Naskládali pivo na pult a kabela nikde. Němci možná dávají tašky ke všemu, ale tito kluci přeci jen nejsou tak úplně odtud. Ukazuji jim tedy na papír znovu a čekám, že si přečtou co chci. Koukám do jejich tváří, ale nevyznám se v jejich pohledech. Co se to děje? Snažím se to přeložit. Moc mi ten překlad nešel, tak jsem do toho pořád zírala. A najednou mi to docvaklo. „ ZA 10 MAREK PIVO A K TOMU PRO HOLKU PUSU!“ Už nevím, jak jsem to pobrala, ale utíkala jsem s tím rychle „domů“. Tam už se mi všichni smáli. Buchla jsem sebou o madraci a brečela a brečela a chtěla jsem se propadnout do země studem…

A takový to mohl být pěkný den, můj první v Německu.