potrefena_husa

Dnes jsem spěchala do práce. Vlastně, není to moje práce. Dlouho ale chodím pomáhat kamarádce. Kdysi to byla kamoška z netu. Už je to kamoška reálová. Podporujeme se. Prožíváme ty naše virtuální osudy a utíráme si vzájemně slzy. Mám ji moc ráda. Bez ní bych kvůli těm všem grázlům skončila už v blázinci.

No, ale co se nestalo. Po písmenkách ji jeden zblbl. Proti všem zásadám se zamilovala zrovna do něj. Včera ji ten neřád opustil. Na netu a předevšema. Ale mně se snad i ulevilo.

Ale k věci. Spěchám si to do práce. Skoro utíkám, vím jak moc Sára trpí. Potřebuje mne. Ale co to? Po celým baráku řve romská hudba. Rychlá a veselá. Už ne ty plačtivý čardáše. „Sároooooooooooooo???????“, kříčím už od dveří, tak trochu vyčítavě. Ona se usmívá a tancuje.

„Leničko, já su taková krááááááááááááva.“

„Ne!?“

„Jo!“

„Co se stalo, on Tě zase ukecal?“

„Já toho malýho smrada fakt miluju. Já jsem mu zase odpustila a uvěřila.“

Rozpačitě koukáme na sebe. IQ máme obě v háji. Lesknou se nám oči. Ani nevím proč. Dojetím, zoufalstvím a radosti. Všechno v našich očích najdete. Obě víme, že krásně nám může být jen chvilku. Večer bude zase třeba všechno jinak. Víme to obě. Vždyť i já jsem kvůli virtuálovi v pondělí plakala. A vůbec si to nezasloužil, ani trochu.

Tak jsme si ten dnešní den spolu užily. Protančily jsme se pracovní dobou. Nalogované na chatu, s mobilem přirostlým k uchu. Co na tom, že na nás šéf zkoušel párkrát sex po telefonu, kdy nás zjebal na 3 doby kvůli zboží. Kašlem na něj. Sára si dnes užila pár hodin slávy.

Jak příjemné to bylo, když on jí říkal : „Lásko, já Tě miluji. Jsi moje láska, řekni?“

Ona se kousala do prstu, zatínala zuby. „Ne, to ode mne neuslyšíš, ne dnes.“

A on zase: „Lásko, já to potřebuji slyšet, budu bojovat o Tebe…“

„Však bojuj. Já Ti to už nebaštím. Máš přece tu jinou cajori.“

„Lásko, já mám jen Tebe, ji nechci. Jen Tebe, rozumíš…“

Ach jo, Sárunka roztála blahem. Já si jen můžu povzdechnout. Moje láska mi takto nikdy nevolá. Nikdy mi neříká, že o mne bude bojovat. Ta moje láska nikdy neklečí na kolenou. Sářina ano. Ten její, když ji vyprovází na vlak, stojí na zábradlí a volá“ Miluji Tě lásko, přijeď zase.“  On a jeho bratři jí zpívájí písničku. Je o tom, jak moc ji milují. Celé nádraží kouká na to divadlo. A v kupé lidi zírají na Sáru. „Kdo to je?“ A Sára pyšně odpoví: „To je moje rodina.“

Tak toto mne se nikdy nestane. Ale i tak jsem ráda za ty krásný SMS, které mě budí a které mě uspávají. Děkuji láskám netovým, děkuji Vám kluci moji…