potrefena_husa

Jak Evě vypadlo oko aneb Jak jsem rozbila láhev Tokajského

Eva obvykle tráví večer v náručí pěkného muže, popíjí s ním výborné víno. Nechává se oblbovat slovy o tom, jak je úžasná. Poslouchají hudbu…Já sedím u PC, společníkem mi je virtuál. Některý mi také pouští krásné písničky, vráží mi klíny do hlavy a já si k tomu všemu otevřu svoji láhev. Tak jako Eva si to užívá, užívám si to i já…Je jich tolik, ale vždy je někdo nej nej. Někdo, pro koho máme největší slabost. Někdo, kdo obvykle je největší blbec.

Eva mi před časem opět stála ve dveřích. Celá se chvěla. Byla opuchlá, nevyspaná:

„Kamarááádko, já jsem na nervy, vypadlo mi oko.“

„Co? Jaký oko?“

„Z prstýnku. Toho co mi dal Ivan k vánocům. Já se snad zblázním. Něco se stalo. Vím, určitě se něco stalo.“

„Neboj, co by se mělo stát…“

„Psala jsem mu hned na mobil, neodpověděl mi. Dokonce mi ho i odpálil.“

„Tak neměl čas, třeba řídil. Už mu nepiš, ozve se sám.“

„Neřídil, nezvedal mi to celé odpoledne. Bojím se o něho, bojím se o nás.“

„Zavolá Ti. A už mu nevolej. Vydrž to.“

„Nezavolá, to je konec. Hned, jak jsem uviděla, že mi ten kamínek v prstýnku chybí, věděla jsem, že je mezi námi konec. On mi dává takovou sodu, já se vnucuju a on…“

„Určitě se ukáže.“

„Neukáže, on mě nechce vidět. Já jela za ním, neotevřel mi dveře. Byl doma, svítilo se tam.“

„Evičko, není jen Ivan, nesmíš pro něj tolik plakat.“

„Já to přece vím, vůbec ho nechápu. Nic po něm dávno nechci. Ale proč se mnou nemluví? Proč? Připadám si jako největší kráva. Proč mi to dělá? Poslala jsem mu asi 10 zpráv, volám mu, zvoním tam…“

„Vím, nedělej to. Ponižuješ se, to nesmíš. Musíš mít hrdost, nestojí Ti za to. Když dopustí, aby Ti bylo takto mizerně, není to dobrý člověk…“

Uběhlo pár týdnů. Eva stojí nade mnou. Sbírám střepy z podlahy a brečím.

„Co se stalo?“

„Rozbila jsem flašku s vínem.“

„A proč řveš, od kdy piješ chlast?“

„To bylo Tokajské, ze Slovenska.“

„Tak ty jako chlemtáš jen Tokajský? A od kdy?“

„Já si ho chtěla s někým vypít na chatu. Mám ho tu od velikonoc, ale nebyla správná chvíle.“

„A proč řveš? Už se uklidni, jo.“

„To bylo znamení. Něco se stalo.“

„Co by se mělo stát? Doma mám Portugal, hned Ti ho donesu.“

„On pije Tokajský, já ho chtěla pít s ním.“

„S kým prosím tě?“

„Napíšu mu vzkaz.“

„Uklidni se.“

„Jak se mám uklidnit, on mi neodpovídá.“

„Odpoví Ti.“

„Proč mi neodpovídá? On už na mne kašle, já to cítím. Sere na mě.“

„Nekašle, neboj.“

„Ani mi to nebere, odpálil mi mobil.“

„Asi nemá čas, zavolá.“

„On ne, nikdy to neudělá. Třeba je na chatu.“

„Hlavně mu hned nepiš.“

„Ani nemůžu, nepustil mě k sobě do místnosti.“

„Pustí Tě.“

„Já se zblázním, já mu přece nic neudělala. Proč mi to dělá? Proč mě ignoruje? Nic po něm přece nechci.“

„Hlavně se neponižuj. Nestojí Ti za to…“

„Chci s ním jen mluvit. Aspoň písmenko kdyby napsal.“

„Pochop to, chlapi jsou kreténi.“

„Nechci, nemůžu, neumím to pochopit. Evo, proč se chovám jako kráva? Proč se tak ponižuju? Jsem tak trapná. Vím, že jsem trapná a stejně dolízám. Proč?“

„Nejsi kráva. Nejsi trapná. Já Ti rozumím. Moc dobře Ti rozumím, já ano…“