potrefena_husa

Jak jsem s Evou navštívila tři státy za půl hodiny aneb Bez vína Eva neřídí

Když někam jedu, vždy si beru sebou Evu. Ona všechno zná, všude byla a od všech dveří má dvoje klíče. A hlavně, ona není sváteční řidič jako já a v Bratislavě byla už stokrát, nemůže se mi s ní nic stát. Já jezdím nejdál do Břeclavi a tak spoléhám na Evu.

„Absolutně nechápu, proč tak kvaltuješ. Ještě nejste vyladění a ty už vyskakuješ.“

„Evo, já jsem hotová, můžeme vyrazit.“

„Co Tvůj starej?“

„Ten nikam nejede.“

„Jak nejede, on se nebojí. Nemá fedry, že nás rozstřelíš?“

„Proč by se bál, jedu s Tebou.“

„No, to je fakt. Ale mohla by jsi řídit aspoň po Břeclav, já si v klidu potřebuji udělat nehty.“

„Dobře, po Břeclav, pak už řídíš ty…“

Cesta ubíhala vcelku dobře, nemohla jsem si naříkat. Tady jsem znala každou vesnici. Eva si dělala manikúru a prozpěvovala si:

„Já se tak těším, já se tak těším...“

„Co blbneš? Na co se těšíš?“

„Že to někde zapíchneš a já si koupím vzorek vína. Ještě jsem nesnídala.“

„Zapomeň na to, ještě km a budeme se střídat.“

„Nebuď zlá, docela Ti to jde, trénuj. Jezdíš normálně 70 km tam a 70 zpět. Blava je 140, to zvládneš. Dálnice je tu klidná. Já ještě vyřeším pár telefonů…“

„Fajn, před městem se vystřídáme.“

Jenže, vlastně jsem ani nepostřehla, kde město začíná. Najednou jsem byla na čtyřproudové silnici a Eva vedle mne maskovala vystrašený výraz.

„Tak mi řekni, kde se prohodíme.“

„Klid, budu Tě navigovat. Kde máš mapu?“

„Nemám mapu, ty jsi říkala, že to tu znáš. Já se koukla jen na netu, vím to jen přibližně.“

„No, znám. Tak jeď….. pořád rovně.“

Snažila jsem se držet v jednom pruhu, zachovat klid. Nesnáším jízdu ve městě. A už vůbec ne v neznámém městě.

„Evo, my jedeme přes most!“

„Jedeme a co?“

„My neměly přejíždět řeku, jedeme blbě!“

„Klid, otočíš to, jen to město objedeme. Neboj.“

No, bála jsem se, ale jak se otočím, bude řídit Eva, uklidňovala jsem se.

„Jak se řekne německy víno?“

„Wein, proč?“

„Jsme na hranicích, tak si koupím vzorek v Rakousku.“

„A sakra. Koupíš si hovno, budeš řídit, obrátím to a řídíš ty.“

„Nebudu. Já chci víno. Jinak neřídím…“

„Evo, já jsem s nervama v prdeli, okamžitě se vystřídáme.“

„Ne, nemáš pochopení. Já mám žízeň. Když už jsme byly v Rakousku, měla si mi zastavit.“

Myslela jsem, že ji zastřelím. Zuřila jsem v duchu. A ona najednou povídá:

„Jak se řekne víno maďarsky?“

„Seru Ti na víno. Proč maďarsky?“

„Já jen, že jedeš zase blbě, jedeš do Maďarska. A uklidni se, budeme mít aspoň o čem vykládat.“

„Fajn, tak já Tě prosím, moc Tě prosím, pojď řídit ty. Jak budeme v hotelu, koupím Ti vína kolik chceš. A večer v Grobu se pořádně spráskáš, slibuju.“

„A jak jsi domluvená s tím kamošem? Doufám, že kouří a není abstinent.“

„Chtěl, abych zastavila u první pumpy před městem, že pošle šoféra. To jsme už propásly, tak pojď prosím řídit.“

„Proč šoféra? On taky přišel o noty?“

„Jaký noty?“

„Má noty v čistírně?“

„Proč by měl přijít o papíry a jaký taky?“

„No taky…, já přece nemám už měsíc řidičák, to jsem si to víno klidně mohla koupit…“