potrefena_husa

Když mi bylo dvacet a víc, pracovala jsem v Rakousku jako servírka. Ve vesnici Suben, v Gasthofu Labmayer. Místní si na mne brzy zvykli a i šéf a šéfová se mnou byli spokojení.

Mým prvním pracovním dnem byla neděle dopoledne. Říkají tam tomu času „Frühschoppen“. Je to čas, kdy se lidé po mši sejdou v hospodě. Byla jsem v podstatě hned ten den představena všem. Šéfka na celý lokál volala: Das ist keine dumme Kuh, sie hat Matura.“ A bylo jasno. Ale i když jsem nebyla blbá kráva, ale měla tu maturu, stejně všem vrtalo hlavou, proč já nejsem nikdy v kostele. Jen jsem vtipkovala, že já jsem celý týden byla hodná, tak co bych tam tak asi dělala.

Tato vesnice má zvláštní kostel. No, nevím jak uvnitř, tam mě nikdy nikdo nedostal, ale tento kostel stojí uprostřed věznice. A mi koukali hned na věznici.

O církevním svátku u nás  nocovali, ani nevím, jak je nazvat. Hábity měli až na zem…, prostě duchovní. Byli tři, jeden měl i šaty více zdobené a jeho autorita byla zřejmá.
Snídat šli velmi pozdě. Snídali ještě v poledne, pili víno. U stolu byli ještě kolem 14 hodiny. To už jsem leštila po obědech příbory. V lokále seděli už jen štamgasti. Když se duchoví rozhodli k odchodu, tak začali vstávat i hosté. Postupně klekali před ně k zemi a snad jim i ruce líbali a nebo prsten? To už nevím. Po očku mě však všichni místní pozorovali. Cítila jsem jejich pohledy a dále jsem pulírovala příbory. Myslím, že v tu chvilku byl v lokále absolutní klid. Snad i filtr v akváriu přestal vypouštět bubliny. Duchovní se zastavili u šéfa, šéfky. Ti klekali. Potom se chtěli rozloučit i se mnou. Měla jsem několik možnosti. Mohla jsem se schovat v kuchyni, mohla jsem se připojit k ostatním. Neudělala jsem ani první, ani to druhé. Podanou ruku jsem přátelsky chytila a s úsměvem Auf Wiederzehn s ní mírně potřepala. Tak tedy Auf Wiederzehn!