Kohoutí kokrhání
Černá velryba…pokračování 5)
„Jarku, co to dělá?“
„Je to magor, chce to asi umývat. Strašně tu ty popelnice smrdí. Zítra už konečně přijedou popeláři.“
„No jo, neděle. Večer je konečně vyneseme ven.“
Marcela se drží za nos. Evidentně se jí zvedá žaludek.
„Jorgos!“, křičí na něj a ťuká si na čelo. „Takovej humus. Já se divím, že to tu tolerují.“
Šéf jen nakoukl, chytil se za hlavu. „Stavros, to nejde s těmi popelnicemi něco dělat?“
„Ne, kam bys je tak chtěla dát? Na ulici nic stát nesmí.“
„Kdyby jen ty popelnice neumýval při provozu.“
Chvilku v kuchyni vládl zmatek. Raději jsme už mlčeli. Jorgos nám sice nerozuměl ani slovo, ale bylo mu jasné, že mluvíme o něm. Začal být nervózní, objednávek přibývalo. Marcela si sedla do okna, kouká dolů. Na zahrádce taverny se už usazují hosté.
„Lenko, dělej, honem!“
„Co je, co tam máš?“
„Neptej se a dělej!“
„Marcelo, pojď něco dělat a nečum po borcích.“
„Říkám Ti, budeš čučet!“
Čučela jsem. Ten nový číšník obsluhoval na zahrádce. Zvedl k nám oči a my se hned schovaly.
„Lenko, ten je jedlej.“
„Je starej, minimálně má třicet.“
„Pavel má taky třicet a Žanetě to nevadí.“
„Žaneta se zbláznila. Pavel by mi vadil i kdyby měl dvacet.“
„Ale pomůže ti s tím řidičákem pro Michala.“
Pavel mi sice pomůže zajistit Michalovi řidičák, ale i tak je to grázl. Okrádá lidi. Celý den se s Honzem válí na pohovce a berou si procenta od všech, kterým tu sehnali práci. Každému účtují minimálně 20 marek denně. Řemeslníků je asi
„Jestli se chceš jít opalovat do botanické zahrady, tak už pojď něco konečně dělat. Jinak tu budeme i odpoledne.“
Přimět Marcelu, aby začala pracovat a odtrhla se od okna byl dnes problém. Ale zvládli jsme to. Kohout už zase kokrhá. Jsou tři hodiny odpoledne. Taverna je opět prázdná a my máme chvilku volna. Lehneme si pod stromy do trávy, budeme pozorovat studenty z univerzity a relaxovat před večerní směnou.
Komentáre
.