Ptáče
Podívala se na oblohu, mraky se hnuly. Obraz předchozího okamžiku zmizel.
Leží v trávě. Přemítá co s tím. Čas nejde zastavit, to je ta svízel.
Zem tvrdá je, šimrá a kouše. Kvítí však zachrání tyhle ty pocity. Je jich tu tolik…
Voní a ve vánku volají „Vstaň!“. Neměl by tu po tobě zůstat dolík.
Ano, není důležité, že nebe se zatáhlo. Louka tu bude i po delší čas.
Temný mrak zakryje tu krásu jen na chvíli. Zítřek slibuje, že nevrátí se ďas.
Košilku provoní jitrocel, červánky dají ji barvu. Tolik se děvčeti ani nesnilo…Utíká bosa.
Je zkřehlá, vítr ji rozcuchal vlasy. Prsty jako led. Kdo je tam? Kdo zpívá? Viděla kosa?
Opravdu, ptáče malé, vyděšené. Létat neumí. Vypadlo z hnízda. Bere ho do dlaní, hřeje. Neublíží mu? Utíkej holčičko, co nohy Ti stačí. Honem do tepla. Udělej vše, co ono si přeje.
Zapomněla, že nečas jí ochromil. Běží. Jemně ho svírá. A raduje se ze zázraku.
Teplo z něj vychází. Ejhle, prsty už se hýbat dá. Děkuje v duchu malému ptáku.
Starost i ochmýřené štěstíčko. Není sama. Jsou dva. Neboj se, postarám se o tebe.
Musíš mi maličký, musíš mi věřit. Budu tě krmit, učit tě. Uvidíš, že poletíš v nebe.
Komentáre