potrefena_husa

Ležím si za oknem. Pošmourno je a mží. Oči přivírám. Sním o sluníčku. Chtěla bych, aby mne hřálo. Aby se třpytila hladina rybníka a já si mohla představovat moře. Ale co to? Otočím hlavu, naklopím uši a slyším:

„Mňau…“

„Jé, i já Tě zdravím. A moc ráda. Tak ty jsi se přišel na mne podívat? Očichat mne? Máš ty ale mohutný ocas. Víš, jsem tu sama a chci si povídat. Nikdo mne nemá rád.“

„Mňau…“

„A budeš mi říkat, že jsem krásná? Že nádherně se mi leskne moje srst, že jsem k pomazlení? Vidíš, jaký pronikavý a magický pohled mám? Podívej se mi do očí! Řekni… co vidíš?!“

„Mňau…“

„Tak já jsem nevyzpytatelná? Já Tě dráždím? A kdo se tu přede mnou protahuje? Kdo tu vykračuje se vztyčeném ocasem? Vážně je můj pohled exotický a tajemný?“

„Mňau…“

„Co je, ty vážně nemáš čas? Ale já jsem nejkrásnější šelma co znáš. A jsem a jsem a jsem!!!“

„Mňau…“

„Chápu. Vidím, že pracuješ. Jsi na lovu. A já Ti zrovna chtěla říci, jak šikovný jsi. Jak obdivuji Tvůj kočičí hřbet. Ale to ode mne neuslyšíš. Už ne. Už Ti nepovím, jak vzhlížím k Tvé urozenosti. Jsi přezíravý a povýšený. Už chci jen slyšet, jak se máš. Víc už mne nezajímá. Když už neslyším, jak nádherná jsem, pověz mi, jaký jsi měl den.“

„Mňau…“

„Tak ano, přeháním. Neříkej, že jsi ztratil svoji rovnováhu. Já přece mohu říkat co cítím. Už jsem dospěla. Nejsem malé kotě. Koukni, dávno jsem přelínala do dospělé srsti…Ale stejně... jsi jako potulný rytíř, lovíš osamoceně. A já Ti říkám Samuraj.“

„Mňau…“

„A co srdíčko a co duše? O nich mi nepovíš nic? Prosím, pověz mi o čem sníš a já Ti řeknu o svém snu. Ano?“

„Mňau…“

„Dobře, já první začnu. Co chceš vědět o mně?“

„Mňau…“

„Jsem kočka jako každá jiná. Nenosím boty. Nejraději vykračuji bosá. Tichounce v trávě vysoké. Tichounce po pokoji. Když se k tobě blížím, ani mě slyšet není. Mám přece na tlapkách polštářky. A sen? Ten mám a kdo by ne? Nevím jaké to je, chodit v jemném písku přímořském. Chci honit se v něm a hrát kočkovanou. Chtěla bych se v něm s Tebou procházet. Kráčet vedle Tebe. Zraky všech by obdivovaly eleganci, pružnost a krásu naši. Ale v mém snu je i noc. Měsíc co svítí, obloha plná hvězd. A hlavně moře.“

„Mňau…“

„A proč bych se měla bát? Vidím dobře i ve tmě. Nebojím se nepřátel. Kdyby mně někdo ublížit chtěl, tak mne přece ochráníš. Máš přece svoji zbraň. Drápy, zuby, ty špičáky ostré. S tebou bych až na kraj světa šla.“

„Mňau…“

„Vážně chceš snít i ty? Tak se tedy soustřeď. Zapni všechny smysly. Zrak, sluch, čích, chuť i hmat a vzpomeň na to, co máš rád. Představ si tedy, jak svit hvězd k nám dopadá. Už slyšíš šum moře? Cítíš tu vůni slanou? A ryby… na ně nesmíme zapomenout. Jsme přece na výletě. Rybáři se rádi s námi rozdělí. Po vydatné večeři se k Tobě přitulím. Budeme se smyslně vzájemně otírat. Cítíš moji lásku a přízeň? Pověz!  A co bude dál…? Pak ty najdeš nejteplejší a před větrem chráněné místo. Já budu náklonná k Tobě. S lehkým spánkem přečkáme noc. A po noci opět přijde naše vzrušující hra. Ta o střídání rolí lovce a kořisti. S vervou se dáme do kousání a škrábání. Naše hra překypuje pohybem. Úloha obránce a útočníka se střídá v rychlém sledu a nikdo z nás nejeví známky strachu nebo úzkosti. Nám hra činí radost a potěšení. Není vítěz a není poražený. Je nám krásně….Spíš? Probuď se. To nebyla pohádka. To je naše budoucnost!“