potrefena_husa

Několik let si zvykám na to, že musím muži vše 10x připomenout. A ono to je velice složité. Musím mu to připomínat ve správný čas. Když potřebuji, aby vyzvedl syna ze školky, tak den dopředu je moc brzy. A když mu to řeknu ráno u snídaně, tak to je taky moc brzy. Když mu volám do práce, že za 2 hodiny vyzvedává kluka, tak už volám pozdě. On už si naplánoval něco jiného. Prostě si pomalu zvykám, že stále ho musím jen upomínat.

Dnes mu volala tchýně. Tedy, ne jeho tchýně, ale moje. Rozčilovala se, že zapomněl na čem se domluvili. Maminka je maminka. To se i muž postavil do pozoru. Blekotal, jako by mu ani nebylo 40. Já se jen škodolibě usmívala.

„Má pravdu, jsi nezodpovědný.“

„Já a nezodpovědný?“

„Šíleně nezodpovědný.“

„Jak si mám všechno pamatovat?“

„Ty si nepamatuješ nikdy nic.“

„Pamatuji, já mám paměť, ale vizuální.“

„Tak zavolej mamince, že Ti to má příště nakreslit.“

„Ty jsi na mě zlá. Ještě ty se do mě pouštěj. Ještě ty se rozčiluj.“

„Já se nerozčiluji. Jsem klidnější, než Tvoje matka. Jsem ve výhodě.“

„Ty už si přišla na to, že za to nemůžu? Že jsem nemocný?“

„Ne, ty nejsi nemocný. Já přišla na to, že Tvoje máti zůstane Tvoji matkou. Až do smrti má nezodpovědného syna.. Ale já se nezodpovědného manžela můžu zbavit hned.“

Raději ten dnešní rozhovor zaznamenávám. Mohlo by se stát, že až budu balit kufr, že mi řekne, že jsem nikdy nic takového neřekla. On je přece nemocný a tak nemůže za to, že si nic nepamatuje.