potrefena_husa

„Hurá, já to našla!!“, křičela jsem včera radostí. Vyvezla jsem rodinu na ostružiny. Víte, raději bych na houby, ale nerostou. Tak tedy, vyvezla jsem je kousek za Brno. Do místa, kde jsem trávila dětství. To místo je nedaleko obce Zálesná Zhoř. My vždycky říkali, že jedeme do Zálesné. Krásné místo je to. Údolí, louky, mokřiny, potok a všude kolem vzrostlé smrky. To místo si můj táta a jeho kamarádi vybrali, aby zde založili trampskou osadu. Říkali si T.O. Slon. A vlastně si tak ještě říkají. Před 48 lety se to stalo. Postavili si srub, totem a od té doby se scházejí několikrát do roka. Pravidelně 9. května mají potlach. Plápolá oheň, za písně „Vlajka vzhůru letí…“ vztyčí vlajku, soutěží se. Já můžu říct, že jsem jako malá už v květnu spala pod širákem. A bude to pravda. Ráno zkřehlá jsem rozdělala oheň. Nabrala vodu z potoka a z mladého jehličí a jahodí uvařila čaj. Každý rok se to opakovalo. Táta nachytal pstruhy. Naučil to i bratra a mne. Chytali jsme je do ruky. Kdo ví, jestli bych to ještě uměla. A kdo ví, jestli tu nějací pstruzi jsou. Potok už nebyl tak široký, jak jsem ho znala.

Včera jsem měla štěstí, potkala jsem tu i lidičky, kteří se o tradici a pokračování v ní starají celých těch 48 let. Byla jsem i v chatě, kde se zastavil čas. Na zdech trofeje, ceny ze soutěží, fotografie, kytara. Ta sem patřila. Milovala jsem večery tu, kdy se zpívalo a já si hrála na stole se svíčkou. S voskem, který stékal po svícnu. Všechno to tam bylo. I praskání dřeva v kamnech, i prádlo se sušilo nad nimi. Když už jsem někdy spala v chatě, tak nikdy ne sama. Vždy tu bylo hodně lidí a nás děti skládali do postelí po 3. Ach jo. Pryč jsou ty časy. Pryč je ta doba, kdy mně a bratrovi bylo fajn, kdy jsme z kůry stromu vyřezávali. Házeli jsme nožem do kůlu…

Včera jsem cítila, že duch mého brášky tu byl se mnou. Byl rád, že jsem se sem přijela podívat. Byla jsem si jistá, byl tam. Tekly mi slzy a myslela jsem na něj. Kdyby mohl, tak i on by jistě ukázal toto krásné místo svému chlapci.

Zvláštní, někdy nás rodiče vtáhnou do svého mládí. Podělí se s námi o léta, která prožili oni. Kdy oni byli bezstarostní. V 60.letech to bylo běžné, že mládež vyrazila o víkendu s usárnou na zádech, s ešusem a s celtou do přírody. Možná je škoda, že se tak neděje i dnes. Vlastně, kde je moje mládí, kde? Já si ho neschovala. Kysa, můj táta ano. Má ho tady, v Zálesné. Jsem ráda, že jsem se mohla opět podívat. Jsem ráda, že tu byly i moje děti…