potrefena_husa

Už to tu nevydržím

„Já to tu už do pátku nevydržím, už nemůžu.“

„Co se Marcelko děje?“

„Zeptej se Žanety, vyšukávala s Pavlem celé dopoledne. Mám horečku, venku prší a musela jsem se na to koukat. Nemám se kam před nimi schovat. Už chci vypadnout, už se chci odstěhovat.“

Žaneta mě fakt zklamala, změnila se. Už jsme nebyly tři. Byly jsme my a ona. To by mě nikdy nenapadlo, že naše letité kamarádství se vydá tímto směrem. Třeba se to urovná. Pavel jede domů na 14 dní za rodinou. Musíme se zase spojit.

„Počkej, on odjede… Žaneta má narozky, oslavíme to. Měli bychom jí něco koupit.“

„Ne, žádná oslava. A dárek jí kupovat taky nebudu. Já ji nenávidím. Mám plnou hlavu Romana. A plnou hlavu Marka. Kdybych zůstala s Markem, ten by mi to neudělal. Ten nikdy. Vážil by si mě za to co dělám. Bolí mě to ještě moc.“

„Já Tě chápu, taky mi je smutno po Michalovi.“

„Jenže Michal se nežení…“

„Jenže Michalovi jsem ukradená. Zařídila jsem mu tu autoškolu a co? Ani mi nezavolá. Stejně je nejspíš naštvaný. Já nemohla tušit, že ho táta vyhodí z mého bytu. Nemohla jsem vědět, že zrovna pojede kolem. Že uvidí, že se svítí a vyhodí Michala v noci na ulici…a i kdyby ho nevyhodil, stejně mě nemiluje.“

„Tak si začni něco s tím číšníkem…“

Tyto debaty nás jen ubíjely. Kdyby nepršelo, šla bych se opalovat k řece. Možná bych potkala Charise. Je opravdu pěkný chlap. Ale je to Řek. Bydlí na kolejích a nejspíš je také osamělý. Nechci nikomu dělat utěšovatelku. Ne a ne a ne!!!

Proč prší? Tady se vážně nedá vydržet. Všem nám leze Žaneta na nervy, ale i tak jí mám ráda. Marcela snad zapomněla, že nám bylo fajn. Že jsme spolu v Brně zažily pěkné chvíle. A já dárek už od ní k dvacetinám dostala. Já se na ty narozeniny vykašlat nemůžu.

„Jdeš?“

„Leni, fakt nikam nejdu.“

Vyrazila jsem do města. Nechala jsem se vyvést výtahem. Říkala jsem si, jak neobvyklé to tu je. Výtah, který vás vyveze do starého města. Zamířila jsem do CaA. To léto bylo ve znamení hedvábných košil. Kdybych ji koupila Žanetě, asi by měla radost. Ale 50 marek, není to moc?

„Jasu Lenka!“ Zvedla jsem oči. Nade mnou stál Charis. Náš číšník z taverny. Náš krásný číšník z taverny. V každé ruce držel košili. Střídavě je zvedal a jako by říkal : „Zelenou a nebo tu vínově červenou?“ Byl legrační. Udělala jsem to samé. „Bude to modrá a nebo bílá?“ Kývla jsem hlavou, že ta vínová je lepší. On mi prstem ukázal, že ta modrá mi jde k očím. No, tak to bychom měli. Já šla koupit dárek a nakonec utrácím sobě za košili. A to je ani nenosím. A tuto ani nikdy pořádně nevyžehlím. „Lenka, poso to káni ?“ Zvedala jsem ramena a blekotala, že mu nerozumím. „Den katalavéno.“

Charis zmizel někde u pokladny. Chvilku jsem se ještě rozhlížela a šla jsem také platit. Čekal venku. Proč tu proboha stojí. Chtěla jsem koupit ten dárek a chtěla jsem na to být sama. Už i vím co jí koupím. Chci jí koupit polštář. Celou tu dobu tu spíme ve spacáku bez polštářů pod hlavou. Ale to on přece nemusí vědět.

Roztáhl velký deštník. Pokrčil ruku v lokti. Poslušně jsem se zavěsila. Odváděl mě domů. Mířil rovnou k výtahu. Sjel se mnou na parkoviště a potom doprovázel i k Schwarzer Walfisch. Marcela seděla na terase pod slunečníkem. Kouřila, tekly jí slzy. „Charis, evcharistó.“ Pochopil, že teď už nemůže udělat ani krok na víc. Pochopil, že Marcela čeká na mne, že mě potřebuje. Políbil mne na tvář. „Jasu Lenka“.

Počkala jsem, až Charis zmizí docela. „Tak Marcelko. A dost. Okamžitě vstávat. Zapomeneš na Marka, zapomeneš na Romana, já zapomenu na Michala. Půjdeme té krávě koupit ten dárek. A je na čase udělat radost i sobě. Koukej!“ Ukazovala jsem Marceli tu novou hedvábnou košili.

„Mají i na mne?“

„Mají  asi 10 barev.“

„Jdeme, koupím si ji taky! Nasereme  jí! A dáme jí ten polštář!“

„Konečně se trochu směješ.“

„Víš, že Tě mám ráda?“

Věděla jsem, že ano. Věděla jsem, že mě má ráda i Žaneta. Jen se to všechno nějak pokazilo. Snad se to urovná, jinak tu nevydržím ani já…