potrefena_husa

Den začal jinak než jindy. Musela jsem do nemocnice na kontrolu. Po 3 měsících, kdy předtím jsem měla problémy a byla tam denně na krčním. Po 3 měsících jsem v ordinaci uviděla doktora, který sloužil tehdy pohotovost. Moc pěkný a milý chlap to byl. Díval se na mne, já tehdy klopila zrak. Měla jsem horečky a vůbec jsem se necítila dobře. Musela jsem tam docházet, ale vždy už měl službu někdo jiný. Ale dnes tu byl on. A dnes jsem tu byla i já. Opálená, upravená a snad mi to i trochu slušelo. Vešla jsem do ordinace, ale stejně jsem hned sklopila oči. Koukal na mne. A jinak, zvláštně. A já se červenala. Cítila jsem, jak rudnu. Jako by mi bylo 15 let. I ta prohlídka byla jiná. Otvírala jsem na něj pusu, on mi koukal do ní a jemně se konečky prstů dotýkal mého ušního lalůčku. Já se chvěla. Nahnul se ke mně a pošeptal:

„Leni, počkej na mne venku.“

„Já?“

„Prosím, tady nemůžu…“

Za chvilku jsem stála na chodbě. Nemohla jsem to pochopit. Co chce? Co se to děje? A proč mi říká Leni? Copak doktoři takhle mluví s pacientem? Nechal mě čekat jen pár sekund. Nadechla jsem se, zůstala jsem vzpřímená stát na jednom místě a poručila sama sobě, že se ho nesmím bát. Prostě mě to nesmí rozhodit. Nic se přece nestalo. Toto není krásnej chlap, je to doktor. A já předtím nerudla, nechvěla se a co na tom, že mi řekl Leni. Ale on šel rovnou ke mně, už se měl zastavit, už byl ode mne vzdálený jen pár centimetrů, už byl u mne:

„Něco pro Tebe mám.“, řekl a vytáhl z kapsy spony do vlasů. Moje skřipce.  Moje skřipečky, které jsem tam tehdy zapomněla. Už jsem si na ně ani nevzpomněla. Já pořád stála jak přikovaná, on mi rukou vjel do vlasů a sepnul mi je. Pohladil mne.

„Chodili jsme spolu, pamatuješ si mě?“ Měřil asi dva metry. Zvedla jsem hlavu. Dívala jsem se na něj jako dítě. Připadala jsem si vedle něj jako panenka na hraní. A on se tak ke mně i choval.

„Děkuji za sponky, ale myslím, že bych si pamatovala.“

„Leni, bylo to v táboře. V Herolticích. Svítil jsem ti o poledním klidu zrcátkem do okna.“

„To jsi ty? Jo, pamatuju si tě.“

„Už jsem si tě našel na netu, ozvu se.“

Rozloučili jsme se. Já se usmívala. Jela  jsem do práce, myslela jen na něj. I v práci, A i teď doma. Myslím na ty chvíle tehdy, když jsme byly děti a i na toho krásnýho neholeného chlapa, který mne dnes ráno pohladil po vlasech. Který mi vykouzlil úsměv na tváři. Říkám si a doufám, že si mě tedy na netu najde a brzy. Dnes mi bylo díky němu krásně na duši.