Probuzení v Badenu bylo tím nejhorším, které jsem tu kdy zažila. Michal nespal u mne, nespal se mnou. Ještě nikdy předtím si nelehl na pohovku. Vždycky mi nabídl postel, přilehl si a vždycky došlo na pomalé a jakoby nenápadné mazlení a milování. Včera ne. Včera nevylezl z koupelny, neprohlídl se v zrcadle a nevmáčkl se ke mně jako obvykle. Včera jen pustil v kazeťáku písničku. Prý to byla jeho uspávací. Jakoby zvuk ptáčků v rozkvetlé zahradě, říkal. Pro mne to byla hudba plačtivá. Já plakala do polštáře a plakala a plakala. Chtěla jsem, aby to nevěděl. Pak zase, aby to věděl. Aby se zeptal, proč brečím. Nezeptal. Bylo mi to všechno moc líto. Nejen to, že nespí se mnou. On tu ale nechal ležet dopis od své bývalé Aleny z Prešova. A evidentně nebyla bývalá. Jezdila za ním, tak jako já. Jenže, ji opravdu miloval. Z těch slov co mu psala to bylo zřejmé. To já kolem něj vždy našlapovala nerozvážně, protože my neměli spolu ten správný vztah. Ten měl nastat po téhle mé návštěvě, kdy se uvidí, jestli budeme spolu. Nejsem přece tak hloupá, abych poznala, že nemá zájem. Ale proč mi před čtrnácti dny říkal do telefonu, že chce za mnou do Německa. Že budeme žít spolu. Proč?
Vůbec to nechápu. Tu jeho povahu. Jak je spokojený sám se sebou. Co to tu vlastně dělá. Jak se předvádí. Válel se tu po zemi. Dělal kliky. Nasypal si do misky cereálie a čte si noviny. Noviny v němčině. Pochybuji, že už umí tak dobře Německy. A vůbec, je mu 20. Ta hra na dospělé mne už přestává bavit. Naštěstí odešel na chvilku do práce. Jde si domluvit volno. Pojedeme snad na výlet. Ani nevím, jestli na nějaký chci. Stejně se chce pochlubit novým autem. Po tom, co jsem mu zařídila ten řidičák, tak začal i po práci ještě rozvážet zeleninu, aby si to auto mohl koupit.
„Jedeme do Dürnsteinu“, povídá. Stojí natěšený nade mnou. Já zrovna dopsala pár plačtivých slov. Budou tu na něj čekat. Já už se sem nevrátím. Pojedu rovnou domů. Domů do Brna. Bude to tak. Cítím, že on už mi nikdy neřekne, že chce se mnou žít. Poskakuje tu vesele. To bude tím autem, chce se pochlubit.
„Teda, koukám, moc pěkný. Co to je za auto?“
„Hele, ty ani neumíš napsat AUTO, to se ani ptát nemusíš. Toto je Ford Fiesta Long Version.“
„A jo, no tak jo.“
„Vidíš, nevíš. Je jen
Jedeme si tedy na výlet. Vlastně to je poprvé, kdy jedu s nějakým klukem na výlet. Jedeme vinicemi a já nevím kam jedu. Michal je spokojený. Jen sem tam přibrzdí, to když se před ním objeví cyklista. „Mají tu ty cyklisty zákonem chráněné. Samá cyklotrasa…“. Mně je to jedno. Myslím jen na to, že je mi znovu podezřele hezky. Zastavil pod kopcem. Kývl hlavou na skalnatý hrad. Skoro, jako bych byla u nás na Moravě. U nás na Pálavě. Bylo jasné, musíme nahoru.
Výhled z vrchu mě okouzlil. Nebylo to jako u nás na Pálavě. Tady jsem se dívala na Dunaj. Michal mi povídal o historii zdejšího kraje. Buď lže a nebo tu už s někým byl. Neptám se. Kochám se. Pozoruji řeku a i mladý pár, který sem vylezl chvilku po nás. I Michal se po nich kouká. „Kolik myslíš, že jim je? Můžou být tak staří jako my.“ Proč to vlastně říká. Proč? Proč nás srovnává? Oni k sobě patří. Objímají se, on ji drží za ruku. Líbá ji a hladí. My ne. Mně ani ruku nepodal, když jsme lozily po kamenech nahoru. Nechci tu už s ním být. Už se mi ani na ten slíbený oběd nechce. Chci být zase v Marburgu. Chci najít okamžitě telefon a chci mluvit s Charisem. Kdyby tu byl se mnou on, můžu ho klidně za ruku vzít první. Bez zábran. Michala se ani dotknout nemůžu. Tolik bych chtěla, tolik, ale necítím ten zájem od něj. Děsí mě, jak moc se musím bránit tomu, abych se k němu nepřivinula. On sedí na balvanu. Usmívá se široce a já jsem zmatená. Proč mě neobejme? Proč se se mnou včera nemiloval? Proč?
Komentáre