Prozrazené fiktivní těhotenství
Ležela jsem ve vaně, počítala minuty. Ještě čtvrt hodiny a smyji si barvu z vlasů. Konečně to zase budu já. Konečně rezavá. Žaneta si sundávala natáčky. Marcela se malovala. V bytě jsme byly jen my tři. Všichni ostatní a hlavně Pavel odjeli domů. Poslouchaly jsme Alphaville. Vracely se mi vzpomínky. Toulala jsem se v myšlenkách po brněnských diskotékách. Nebyl snad víkend, kdy by jsme nebyly všechny tři tancovat. Těch peněz co jsme jen utratily za taxíky. Pátek co pátek jsme spávaly na přehradě v hotelu. Někdy jsme zůstaly až do pondělí a odtud odjížděly rovnou do práce.
„Lenko, prober se. Jak dlouho ještě budeš v té vaně?“
„Asi tři písničky. Jak dohraje Forever Young, tak vylezu.“
„Hlavně si pohni, nebo neseženeme stůl. A nezapomeň, jsi těhotná. Nemůžeš nic pít.“
„Nechci si hrát na těhotnou.“
„Musíš, jinak tě šéf nepustí domů. Musíš mu říct, že jedeš na potrat.“
„Hlavně nechci, aby to věděl Charis. Zabiju vás, jestli mu to řeknete. Myslí si, že jsem ještě nikoho neměla.“
„Neboj, nedozví se to. Nejsme potvory.“
„Jen aby…“
Potřebuji se dostat za Michalem, moc ho chci vidět. Proč mi jen navrhl, že by za mnou přijel do Německa a pracoval se mnou tu. Nemohla jsem to přijmout. On má v Bádenu lepší práci a slušný byt. A co já tu? Zítra se stěhujeme do pokoje o 10m2. Poneseme sebou jen ty matrace a nic víc. A vůbec, třeba to jen tak plácl do prázdna. Nemiluje mne a nebo, že by přeci jen. Každopádně, pokud za ním nepojedu, nikdy se to nedozvím.
Konečně jsme zase byly tři. Žaneta byla opět Žanetou. Z dárku měla radost a větší z toho, že si zase povyrazíme. Za těch pár týdnů tu, jsme měly už i pár kamarádů. Obletovalo nás i několik místních chlapů…Těšila jsem se.
Smývala jsem si pěnu z vlasů, Marcela mi potichu šeptala.
„Leni, budeme jí brát zítra sebou?“
„Budeme muset.“
„Ale zaslouží si to vůbec?“
„Nezaslouží. Bude to ale jiné bez Pavla. Když už se musíme odstěhovat, nemůžeme se trhnout, to nejde.“
Tímto jsme vyřešily úvahy o tom, jestli se zítra s námi Žaneta stěhuje nad Gartenlaube. Fajn je, že tam nebudeme jediní Češi. Tedy, jediní Moraváci. Skoro všichni tu pochází z Brna. Tak jako my, tak i oni reagovali na inzerát v novinách, který podal Honza s Pavlem. Všichni pracujeme po řeckých restauracích a tavernách.
„Hotová?“
„Ještě navonět a jdeme.“
Všechny tři jsme použily stejné „fáčko“ a vykročily do tmy. Po železných mokrých schodech jsme scházely přes terasy na ulici. Mířily jsme směr disko. Jarek postával před vchodem. Okamžitě políbil Žanetu a přál ji k narozeninám, sex, sex, marky a marky….
„Lenko, taky mám pro tebe dárek, spíš překvápko…“
„Jo, jaký?
„Za Víťou přijel brácha s kamarádem. Budou se za týden vracet domů do Brna. Můžeš se jim vnutit do auta.“
„Ne, fakt?“
„Fakt!“
Sedla jsem si vedle Charise. Hladil mi ruku a já jeho. Pohrávala jsem si s chloupky nad jeho zápěstím. Hudba hrála. Bylo mi krásně smutno. Žaneta objednala pití. Všichni před sebou měli Martini, jen já Apfelsaft. Vytřeštila jsem oči. I Charis zpozorněl.
Se škodolibým úsměvem Žaneta říká:
„Lenka ist schwanger.“
„Žaneto, co jsi řekla?“
„Nic.“
„Žaneto, ptám se tě, co jsi řekla Charisovi. Proč se odtáhl?“
„Uč se německy…“
Začaly jsme se hádat. Víťa nechápavě kroutil hlavou:
„Co vám je? No tak je Lenka těhotná. To se nemusíte hádat. Nám je to jedno…“
Marcela ji chytila za vlasy:
„Ty děvko, kdybys neměla narozeniny, tak tě tu zmlátím.“
„To by sis mohla zkusit…na co si tu hrajete…..Lenka má přece Michala…“
„Po tom ti nic není. Taky tu nikdo neví, že máš ještě jednoho Pavla v Brně…“
Prosila jsem Marcelu, aby ji nechala být:
„Pusť ji, zítra ta ludra bude spát na ulici. Nechci ji sebou, mám toho dost…To mi neměla dělat. Ne mně, ne po těch letech ve škole.“
Byla jsem zklamaná z Žanety. A šíleně jsem se styděla. Nejen za to fiktivní těhotenství. Hlavně za tu hádku. Charis už mi nadbíhat nebude. To je jasné. Musela jsem odejít. Okamžitě zmizet do tmy a poplakat si…
Komentáre