potrefena_husa

Moc moc moc jsem přemýšlela, jak Tě mám oslovit. Nelze Tě oslovit jménem. Nelze Tě oslovit nickem.  Nevystihují to, co k Tobě cítím.

Oba víme, jak moc Tě mám ráda, jak moc si Tě vážím. Včera jsem ani usnout nemohla. Ještě mám oči opuchlé. Ale už nebrečím. Smiřuji se s tím, že mi kamaráde odjedeš…

Často zmiňuješ, jak jsem Ti kdysi řekla:

„Můžeš si za to sám, nediv se, že Ti utekla. Můžeš si za to sám, chlap nesmí nosit snubák. Můžeš si za to sám, chlap nesmí babě pomáhat. Žádná si toho potom neváží a v jejich očích jsi slaboch.“

Tak takovou blbost už bych Ti nikdy neřekla. Ne Tobě. Ne někomu, kdo je tak pozorný jako ty. Ne někomu, kdo mě umí potěšit a s kým je mi dobře. Ne někomu, kdo umí lidem pomáhat, naslouchat a pochopit je. A už vůbec né někomu, kdo má odvahu a je takový dobrodruh, jako jsi ty. Vážím si Tě a obdivuji zároveň. Vybral jsi si cestu, na kterou jiní nemají odvahu. Přeji Ti hodně štěstí. Přeji Ti hodně štěstí tam i tady, kdekoli na světě.

Slib mi, že na sebe budeš v tom Afghánistánu opatrný. Slib mi, že budeš psát. Už dnes se těším na vánoce. Těším se, až přijedeš.

                                                                           Líbám Tě

                                                                                                Tereza