potrefena_husa

Je mi ouzko aneb Evo, sežeň mi chlapa

Opět jeden proflákaný víkend. Tváře mi rudnou po jedné deci vína. Nechce se mi spát, musím. Přepadá mě únava, ale ještě přece nekončí neděle. Ještě pár minut zbývá. Třeba dojde k nápravě. Třeba potkám anděla, třeba mě nazvou andělem…Jsem nevděčná. Říkají mi tak. Ale kdo? Ti, které miluji? Někdy…

Kde to jsem? Kde jsem uvízla? Nechci se s tebou neděle loučit. Nechci říkat…nic moc den. A to co mě čeká? Je toho tolik, že hlava mi jde z toho kolem. Ještě, že jsou ty telefony. Zavolám Evě.:

„Evo, kde Tě mám? Potřebuji se Ti svěřit.“

„Co se Ti stalo? Co máš s hlasem?“

„Evo, někoho mi najdi.“

„Ty chceš chlapa?“

„Už nechci být sama.“

„Na co ho chceš?“

„Chtěla bych mít milence.“

„Ty taky? Co já s tím? Udělej to jako já. Včera jsem se na večírku Páje zeptala, jestli už na noc někoho má.“

„Já ale nechci Páje. Chci někoho solidního.“

„Solidního? Nejde to. Chlapi nejsou solidní.“

„Dobře, tak diskrétního.“

„To taky nejde, každej  se pochlubí.“

„Tak aspoň spolehlivého?“

„Ty jsi spadla z višně? Žádnej není spolehlivej, na to zapomeň. Nikdo Ti nebude přát k narozeninám.“

„To ani nemusí, jen kdyby přišel včas.“

„Už se vážně prober.“

„Evo, já se chci jen cítit dobře. Chci dávat a brát. Chci milovat a být milována. Potřebuju chlapa.“

„Kamarádko, tak mi teda pověz, proč celou dobu hledáš Úžasňáka…“